Finanční rezervy IV.
10. července
Ano, je to tak: převážná většina českých domácností drží veškeré své finanční rezervy především na účtech s nízkým výnosem. Zdůvodněním většinou bývá averze k riziku. Má-li to být sázka na jistotu, pak se jedná o jistotu ztráty. Nebo přinejmenším nulového výnosu.
Na hodnotu našich peněz totiž neustále působí inflace. K ochraně před ní ještě tak stačí podílové fondy peněžního trhu nebo spořicí účty. Pro splnění dlouhodobých cílů však je třeba výkonnějších nástrojů, portfolia namíchaná z akcií a dluhopisů. Rozumně balancovaný mix investic kapitálového trhu poskytne v delším časovém horizontu průměrný výnos šest až sedm procent ročně. Pro názornost se podívejme na ilustrační tabulku:
| počáteční vklad | roční úrok | za 10 let | za 15 let | za 20 let |
| 100 000,- | 3% | 134 392,- | 155 797,- | 180 611,- |
| 100 000,- | 6% | 179 085,- | 239 656,- | 320 714,- |
Vidíme, že rozdíl výnosů značně vzrůstá v čase. Pro dlouhodobé záměry, jakým je například finanční nezávislost, je využití vysoce výkonných investic nezbytností. Jinak se okrademe o nezanedbatelné částky a náročnější cíle budeme plnit jen s obtížemi. V horším případě bychom se některých z nich museli vzdát úplně, a to nechceme, že?
No jo, jenže co s tím rizikem? Předně, rizika ohrožující investice jsou všelijaká. Například lidé spořící v kampeličkách se na vlastní kůži přesvědčili o kreditním riziku. To je situace, kdy daný peněžní ústav či emitent cenných papírů není schopen splácet své závazky. Pokud investujeme prostřednictvím otevřených podílových fondů, takové nebezpečí se nás prakticky netýká. A to dokonce i v případě, že zkrachuje správcovská společnost daného fondu. Jeho majetek totiž investiční společnosti nepatří, a v případě konkursu a vyrovnání není součástí konkursní podstaty. Peníze v bance bohužel takto zabezpečeny nemáme, zato však jsou do určitého limitu kryty pojištěním vkladů.
V případě akciových investic je hlavním rizikem kolísavost, volatilita. Což znamená, že během roku můžeme na trzích vydělat klidně třicet i více procent, ale také stejně tolik ztratit. Prodělečných období je ovšem historicky významně méně a především, z dlouhodobého hlediska akciové trhy rostou v průměru 7 – 14 % ročně. Každopádně, kolísání je nepříjemné. Slabší povahy období poklesu neustojí, likvidují pozice a realizují ztráty. Ochrání nás pouze železná disciplína a především jasná představa o tom, kam která investice směřuje. Pokud se značně sníží hodnota mých vkladů, které budu potřebovat za osm let, jsem v klidu. To je normální. Kdyby se tak stalo rok dva před koncem, mám průšvih.
Kvůli tomu portfolio nesmí zůstat statické, používáme tzv. investiční brzdu. V původně agresivním mixu pro dlouhodobou potřebu, s převahou akciových titulů, postupně přibývá dluhopisů a na závěr celý objem skončí v peněžním trhu, kde se mu nemůže nic stát. Z toho plyne i potřeba čas od času, nejméně jednou za dva roky, revidovat finanční plán a provést příslušné úpravy v nastavení aktiv.
Dalším opatřením, stejně tak důležitým, je využití konceptu pravidelného investování. Ať si trhy provádějí jakékoli hrátky, nakupujeme po malých částkách a tedy v dlouhodobém měřítku za průměrnou cenu. Tím eliminujeme riziko, že při velkém objemu investice trefíme vrchol nějaké bubliny a po následném poklesu se budeme potit hrůzou ještě několik let. Lidé jsou totiž notoricky neschopni předvídat vzrůsty a pády trhů, které jsou poháněny více psychologickými faktory, než racionálními ekonomickými úvahami. Pokud si myslíte opak, možná se budete lépe cítit v kasinu než v prostředí investic.
Nyní již známe rizika dlouhodobých, vysoce výnosných finančních nástrojů, a rovněž jak s nimi zacházet. Zbývá jen stanovit požadovaný objem financí pro splnění budoucích cílů, ovšemže při započtení vlivu inflace, a časový horizont plnění. Tak tedy vzhůru, do toho…
